Altaj

Altaj


Okouzlující hory. Panenská, civilizací zcela netknutá příroda. Svět známý našim předkům, odrážející se mýtech, bájích a pohádkách. Svět, který je nezbytný pro vnímání reality a pro bytí člověka. Svět, který jsme už téměř zaplašili naší technikou. Zůstalo ho jen málo, ale nenávratně nezmizel a je zde.

Altaj je jedno z nejdelších a možná nejhezčích, téměř nedotčených míst na světě. Jeho délka je 1900 km, šířka 600 km a rozkládá se ve střední Asii.

Altajská řekaRozmanitost přírody Altaje je dána členitostí povrchu i polohou na rozhraní sibiřské tajgy, kazašských stepí a středoasijských polopouští. Altaj tvoří výraznou bariéru mezi severem a jihem, východem a západem kontinentu. Všechny tyto směry a pro ně typické krajiny spoluvytvářely zdejší přírodu. Můžeme zde uvidět cedrovou tajgu, poušť a horkou step hned vedle ledovců nebo rozsáhlé močály a vlhké lesy v sousedství vyprahlých strání a krasových plošin. Vysoké hřbety jsou střídány plochými kotlinami a horskými plošinami. Ještě jednou díky za to, že Altaj patří mezi jedno z nejméně osídlených míst na světě, takže ho člověk nestihl příliš zdevastovat.
Dnešní, ani ne stotisícovou rodinu Altajců tvoří potomci řady kmenů, které zde žily poměrně odděleně v různých koutech Altaje. Altajci nikdy neměli písemnictví – první abecedu začali požívat až někdy v roce 1920. Po staletí však spřádali svoji jedinou literaturu – altajský kaj o desítkách tisíc veršů.
Altajské klima výrazně ovlivňují arkticky chladné vzdušné masy z Karského moře Severního ledového oceánu. Na severní návětrné straně Katuňského a Severočujského hřbetu jsou příčinou chladných a vydatných srážek v podobě opakujících se přeháněk či vytrvalých lijáků, zatímco v jižních dolinách je srážek mnohem méně. Z této strany pohoří je možné pozorovat neustále se tvořící "chmury" nad štíty hřebene, které se však jen zřídka převalí na jižní stranu.
Charakter rostlinstva se mění v závislosti na výšce. V nejníže položených částech do 500 m n.m. se vyskytuje listnatý a smíšený les s převahou břízy a osiky hustým bylinným podrostem. Výše se již vyskytuje jehličnatý les označovaný jako horská tajga.

Co je to vlastně tajga? Tímto názvem se označuje sibiřský jehličnatý les nebo takový les, který má jehličnany v převaze nad listnáči. Tajga tvoří jádro všech sibiřských lesů, které v rovinaté západní sibiři vytvářejí souvislou zónu bažinatých lesů. Celý tento komplex navazuje na jihu na pásmo lesostepi a na severu je ohraničen lesotundrou. V zóně bažinatých lesů se pak rozlišuje několik podzón. První podzónu tvoří poměrně úzký pás listnatých lesů s převahou břízy a osiky a je nejznámější ze všech sibiřských lesů neboť právě tímto lesem vede transsibiřská magistrála a nachází se v ní většina významných sídel sibiře.
 
Severně od podzóny listnatých lesů se nachází tři podzóny tajgy (jižní, střední a severní) v nichž postupně ubývá břízy i ostatních listnáčů a převažuje modřín a limba. Posledním lesním pásmem je potom podzóna řídkého lesa s výraznou převahou nízkokmenného modřínu s příměsi smrku v kraji bažin a vřesovišť.
Pásmo horské tajgy začíná někde ve výškách okolo 500 m n.m. a končí až v místech nad 2000 m n. m., přičemž směrem na východ se projevuje mírný vzestup horní hranice. Horskou tajgu můžete vidět ve dvou provedeních: jako neprostupnou houštinu jehličnanů s drtivou převahou modřínu a cedru a jako řídký jehličnatý les s velmi hustým keřovitým porostem se zastoupením hlohu, zimolezů, kamčatských borůvek (plod má tvar hrušky a chutnají trochu trpce), červeného i černého rybízu, maliníků, tavolníků, pěnišníků... a viditelná krajina vyvolává asociaci na sibiřský deštný prales. Při dlouhodobých lijácích se údolí řek promění v bažinu a krajina připomíná scény prvohor.
V leseAltajská loukaAltajská loukaTypický jehličnan tajgy je elegantně štíhlý s cáry visících mechů a lišejníků na větvích. Kolosální stabilita a úžasné zdraví ekosystému horské tajgy je zřejmá i z množství rašících výhonků jehličnanů různého stáří od úplných tyčinek až po dvoumetrové mladíky schovávající se v porostu dospěláků a s pestrým kobercem hub (ty zde skutečně nemusíte hledat – prostě se zastavíte a rozhlédnete se) na nekonečných bochnících zelených mechů a žlutobílých lišejníků. Odolnost vegetace lze sledovat na skalnatých svazích s kamennými moři a sutí, kde první pionýrské modříny, samozřejmě různě pokroucené a zohnuté pod stálým tlakem sesouvajícího se kamení, vytvářejí základ budoucího lesa.
Na východním úpatí Severočujského a Jihočujského hřbetu je horská step nazývaná Čujská step s hlavním sídelním centrem Koš-Agač. Jedná se o rovinatou, takřka polopouštní oblast s naprostou nepřítomností lesa o výšce okolo 2 000 m n.m.
Nad souvislým pásmem horské tajgy rostou ostrůvkovité porosty věkovitých cedrů, které jsou vystřídány horskou tundrou táhnoucí se až do výšky cca 2 800 m n.m. Pro horskou tundru jsou typické husté porosty zakrslé polární břízy a zakrslé vrby, které si v závěru srpna oblékají nádherný červenavý kabát.
Nejvyšší partie hor jsou již královstvím suťovišť a věčného ledu.
Velkých běžných šelem jako medvěda, vlka, rysa, rosomáka či sněžného leoparda se nemusíte obávat, jsou velmi plaší a na 90 % je ani nespatříte. Určitě však uvidíte orly skalní a jiné dravé ptáky, v cedrových hájích pak páskovanou veverku burunduka, ve skalních partiích nad hranicí lesa pak věčně čipernou pišťuchu, ozývající se pronikavým pískotem. Při troše štěstí se před vámi v horské tundře objeví kozoroh ibex.
Altajské údolíAltajské horyV horské tajze určitě uslyšíte krákávý skřehot i u nás žijícího ptáčka ořešníka kropenatého (rusky příznačně kedrovka), který si pochutnává na cedrových oříšcích. Naopak se přespříliš nemusíte obávat náletů kousavého hmyzu – komárů, muchniček a ovádů, rusy nazývaného jednoduše "gnus". Tento hmyz je typický pro nížinaté oblasti tajgy a v horách se s nimi potkáte pouze v bažinatých údolích, kde jich vzhledem k celkově drsnému klimatu nebude nad únosnou míru. V níže položených partiích lesostepi očekávejte vrčivý let šedých sarančat.
Náboženství Altajců je zajímavé – opírá se o animistické tradice šamanství. Dle náboženských tradice Altajců (a de facto většiny lidských společenství) je struktura světa tvořena třemi stupni: nebem, zemí a peklem, jež jsou spolu propojeny dírou, kterou bohové sestupují na zem a mrtví do podsvětí a právě touto dírou může šamanova duše proniknout do nebe či pekel. Šamani hrají podstatnou úlohu při hájení psychické integrity společenství proti neviditelným silám a jsou považováni za bojovníky proti démonům, hájící život, zdraví a plodnost. Pro lidské společenství, žijící v úzkém kontaktu s nahodilými přírodními vlivy, má pocit bezpečí vyvolaný jistotou, že jeden z nich je schopen jim za kritických okolností, způsobených obyvateli neviditelného světa, pomoci, stabilizující účinek. O toto dvojí zaškolení se starají duchové a staří mistři tvoří iniciaci. Šaman (=Kam) se jeví jako nenahraditelný při každém obřadu týkající se duše jako takové a všemu čemu je vystavena: to jsou především nemoci (když je duše posedlá zlým duchem nebo se někde ztratila) a smrt (když má být duše vyprovázena na onen svět). Šamanem se člověk stane na základě spontánního povolání, dědičným předáním, osobním rozhodnutím či rozhodnutím rodu, ovšem uznáván je až po zaškolení extatického (vidění, trans, sny) a tradičního (šamanské techniky, mytologie, genealogie rodu, tajný jazyk). Každá rodina obětuje čas od času koně a tento šamanem vedený obřad dva nebo tři večery po sobě. Dnes je šamanství úpadkovým jevem, kdysi prý šamani skutečně létali, brali na sebe libovolnou podobu a konali zázraky, jež jejich potomci dnes již nedokáží zopakovat. (Zdroj: Mircea Eliade - Dějiny náboženského myšlení).
Roku 1904 vzniklo na území Altaje nové náboženství, spojující prvky budhismu a ojrotských lidových tradic, označované jako Burchanismus.

Altajské jezero